Ondřej Kupka: The Body Knows

I started attending a course of craniosacral therapy (CST) last autumn. I went for the 4th part of the course this Friday and Saturday. I would have never imagined what was going to happen there.

I have tried and I have been doing various spiritual activities. I went for a traditional shamanic ceremony, I went for a 10-day vipassana retreat and I have also been reading Jung recently. I have tried all this to get rid of certain uneasiness and tenseness in both my body and mind, which I was becoming rather desperate about since nothing seemed to work really.

During every 2-day course part we are taught some theory, we are shown certain forms and positions how to touch the body of the person lying on the bench, and then we go and actually practice these forms. Sometimes you are practicing, some other times you are lying on the bench yourself. This is not only to learn the forms, but to also go through the therapy yourself. I want to talk about what happened this time when I laid down and the teacher was the one practicing.

I became sick on Tuesday, 3 days before the course. I spent these 3 days at home, alone, doing pretty much nothing, just reading some Jung. I managed to get over the illness and I made it to the course just fine. The inner tension was still there, though, as it has been there for a year or so and it absolutely didn’t look like it was about to just leave me alone. I was not too optimistic since nothing revolutionary has happened during the previous 3 parts of the course. How much was I mistaken!

I laid down onto the massage table, getting myself relaxed and waiting for the teacher to take her position. I could feel pretty clearly that I needed to just let something go, but I didn’t know what it was or how to do it. The teacher took her position and we started. But this time it was different.

“Ok, I will tell her then,” an inner voice said. And a vision started to unroll.

I could see scenes from my previous life, in the chronological order. I could not clearly catch everything since the scenes were switching extremely quickly. I only knew that each and every scene I could see back there caused me some kind of inner pain in the past. To my surprise this was not only about deep emotional traumas, e.g the traumas you inevitable collect as you are raised by your parents, but the very small inner injuries and stress you experience over the whole life as well. Or should I say mostly? You can be even consciously trying to cope up with the stress as it comes and you may think that you are managing and you don’t even remember these unpleasant situations any more, but trust me, your body does remember the stress and the tension it went through and it won’t let go of it until it decides so. Or that is my experience at least. These are the unexplainable migraines people have. Pills will not work there.

So, from my perspective the teacher managed to create the conditions that were required for this to happen. It took her 3 previous course parts to gain enough trust of my body. And now, during the 4th part, the body simply made the decision, right there. It did not ask. It simply decided that it was the right time to tell someone. To tell someone about all the hard situations one experiences throughout one’s life, without being judged. You only need someone to listen. Not to listen to the words, but to be present. Only then my body decided to let go of the traumas of the past. It was apparent to me that the teacher was the first person to be able to do that for me in my life. I could feel the inner tension weakening, at last.

I had to laugh when the process was over. I was really surprised and amazed. I witnessed the capabilities of CST and all my doubts about the therapy were gone. Or rather I should say that I witnessed the capabilities of the body when the right conditions are met. I do believe that the essence and the vision of pure health is inscribed in the body. The body is always trying to return back to the equilibrium. In case there are enough inner resources, it happens automatically. In case the harming experience is too strong, you need to create certain conditions for the process to happen. In CST you are taught that it is the atmosphere of complete trust and unconditional acceptance where two beings can meet and let go of the matters of the past. I cannot but agree. Proven empirically.

Now, I would like to say that things like this do not happen all the time when you go for CST. Certain conditions must be met and you never know exactly what they are until you are there. Your body will not trust every CST practitioner equally. It may even make sense to try someone else if you feel a wall standing between you and the practitioner. On the other hand, this wall can melt eventually. Secondly, you never know how long it is going to take the practitioner to gain the trust. Your body will decide. You need to persevere. And that is the entertaining part about it, isn’t it? You never know where you actually are :-)

Last but not least, the message is certainly not that you should drop what you are doing and go for CST since that and only that will cure you, although it can help with issues seemingly unexplainable by the mainstream medicine. I think that every experience matters. It’s a path. It might have started at the shamanic ceremony back there. And the inner tension is not gone yet, although it is much weaker. But now I have the tool that works for me, finally, and that totally counts.

(Děkuji autorovi za možnost uveřejnit tady jeho text) 

 

Oldřiška Prokopová: Jak jsem se vyléčila díky kraniosakrální osteopatii a Perrinově technice

Bylo mi osmnáct, když jsem onemocněla chronickým únavovým syndromem. Moje tělo prakticky tři roky nefungovalo... A nyní je to už šest let, co jsem se znovu vrátila do života. Tehdy mi nepomohla mi žádná „zázračná pilulka“, imunolog nebo psychiatr, ale osteopatická léčba britského doktora Raymonda Perrina.

Všechno to začalo na podzim 2007 v maturitním ročníku a vypadalo to jako lehká chřipka. Byla jsem vyřízená, bez energie, spala jsem kolem 12 hodin denně a neustále jsem měla zvýšenou teplotu. Chřipka ale trvala několik týdnů, pak i měsíců. Kdykoliv jsem se snažila překonat to nějakou aktivitou, dostala jsem horečku a úplně jsem se sesypala. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že tohle je pro mě „normální stav“ a s vypětím všech sil jsem znovu sporadicky začala chodit do školy nebo zvládala jeden krátký výlet do centra Prahy denně. Můj doposud aktivní život se zhroutil...

Katastrofální reakce a naprostá neschopnost klasické medicíny, která pro mě navrhovala jen psychiatrickou léčbu, mě dohnaly k hledání alternativy. Ještě dnes si pamatuji, kdy jsem poprvé navštívila kraniosakrální osteopatku MUDr. Janu Holubovou. Bylo to 20. srpna 2009, téměř dva roky po vypuknutí mých problémů. Paní doktorka mě diagnostikovala podle Perrinových kritérií jako pacientku vhodnou pro léčbu Perrinovou technikou. Já jsem byla vděčná za novou naději a hlavně odhodlaná se do toho okamžitě pustit.

Podle dr. Perrina jsou únavový syndrom neboli myalgická encefalomyelitida komplexním onemocněním. Podle jeho teorie různé faktory (fyzický nebo emocionální stres, infekce a virová onemocnění či oslabená imunity) vedou k přetížení sympatetického nervového systému, který zkolabuje pod tíhou toxinů nahromaděných v mozku a míšním kanálu. Lymfatický systém a tzv. kaniosakrální rytmus jsou výrazně zpomalené a nedokáží nadále toxiny odvádět. Dávalo mi to celé smysl. Necítila jsem se pořád kromě únavy neustále jakoby otrávená, toxikovaná?

Léčba spočívá v pravidelných návštěvách vyškoleného kraniosakrálního osteopata, jednoduchých cvicích a lymfatických masážích obličeje a krku, které si pacient provádí sám několikrát denně. Jemná manuální osteopatická ošetření odstraňují bloky na kostře a na těle a masáže uvedou postupně celý systém mechanicky do pohybu. Jak se postupně vyplavují toxiny do krevního oběhu, subjektivní obtíže pacienta se mohou před očekávaným zlepšením dočasně zhoršit. V mém případě nastala první změna stavu asi po čtyřech týdnech. Několik měsíců můj stav kolísal. Období zhoršení postupně střídaly dny a týdny, kdy jsem se cítila skvěle. Každé špatné období jsem vnímala těžce a bála se, že právě pro mě léčba nakonec nebude fungovat. Nakonec se mi ale vždycky zase udělalo lépe. Bylo to ale bylo více méně radostné a nesrovnatelné s beznadějí, kterou jsem cítila, než jsem s léčbou začala. Něco se konečně začalo hýbat.

Postupně jsem začínala svůj život opět dostávat pod kontrolu a na jaře 2010 jsem se už většinu času cítila výborně. Nyní studuji doktorát na FFUK, poloprofesionálně tancuji argentinské tango a sama, tentokrát v roli terapeuta, provozuji kraniosakrální terapii. Jsem ráda za to, že jsem se tehdy nevzdala a vzala jsem své zdraví do svých rukou namísto toho, abych se upínala na diagnózy nebo čekala na to, až mě nějaký doktor konečně zachrání.

Velký dík patří mým rodičům, mému tehdejšímu příteli, bez kterého bych to nezvládla, a mé terapeutce a učitelce MUDr. Janě Holubové.

 

 
 
 
 
TOPlist